Iniciace výzvou – v návaznosti na předcházející příspěvky: nyní 9.část „Kdo je člověk“
-
Minulý osmý příspěvek „Spiritualita a morálka“ se věnoval propojené vazbě duchovní cesty a morálky. Svorníkem obojího je vědomá kultivace „zvířátek v nás“ - o nich se tu píši od začátku, jsou naším „druhým já“. V tomto příspěvku zazní, že s morálkou souvisí i inspirace, přinášející odpovědi na výzvy doby. Ale nejprve trochu širší kontext:
-
Myslím, že pěstitelům vize je stále více zřejmé, že dnešní „kolektivní západ“ (KoZa) je až po uši v
morálním úpadku, v krizi hodnot – nejde tu o zdroje ani o peníze, ale o člověka:
– máme zlé myšlení, neochotu až rezignaci, sobectví, zlou organizaci, neumíme se dohodnout,
máme problém v uspořádání společnosti… nevíme si rady…
– i když máme některá dobrá řešení, tak jejím výsledkem je vždy jen obohacení se několika jedinců.
– nemáme morálně-etickou vizi, která by vedla ke společné shodě a následně k činu.
- z morální krize nás nevyvedou ani křesťanské církve – jednak se vzájemně neshodnou (každá je ta
„jediná pravá“ a v tom se nejsou schopny změnit) a je jich příliš mnoho (přes 800); mohou se při
nejlepším jen tolerovat – a pak nejsou pro novodobého člověka autoritou, nebude je poslouchat…
- z krize hodnot (k morální společnosti) nás vyvede (jako přirozená autorita) pouze člověk
s morálkou – individualita. Pokud je uvnitř společnosti nevygenerujeme, pak zahyneme.
- i proto tyto příspěvky „Kdo je člověk“ - protože znalosti o člověku jsou klíčem: společnost je
tvořena lidmi, i tuto vizí tvoří konkrétní lidé. Vizi nenajdeme ve vnějšku!
- a jak bylo v minulém příspěvku napsáno: morální hodnoty jsou hodnoty duchovní – tady se v
tom „začínáme plácat“, protože jsme (jak je zvykem) s vaničkou vylili i dítě (upřesním dále).
- navíc se domníváme, že zcela nové poznatky nalezneme navyklým způsobem poznávání.
** Děravé síto omezeného „poznávání“
- Vytvořili jsme děravé síto: zoufale jím nabíráme „vizi“, ale propadává nám jím tvořivé objevné
poznání bez kterého skutečnou pravdivou vizi nevytvoříme – každá jiná „vize“ bude kulhat.
- mám na mysli vizi, která svým obsahem (eticko-morálně-psychologicko-sociálně-ducovním)
nakopne v naší společnosti něco jako „průmyslovou revoluci“ – je to troufalost?
** Pozná vá ním se zabýval pátý příspěvek „Kdo je člověk“ - kde byly popsány těžkosti spojené s
poznáváním a poznáním (platí obecně, nejen pro duchovní cestu): mimo „zvířátek“ v nás
(setrvačnost, stádní principy: neznámé a jiné ohrožuje, většina má pravdu…) nás ovlivňuje Systém
(zahlcení informacemi, svody, magie..) a další egregory (k nim byl třetí příspěvek).
- k uvedeným těžkostem poznávání jsme v KoZa přidali roztříštění a vytvořili jsme brzdu:
– oddělily jsme od sebe jednotlivé prameny poznávání
– poznávání jsme omezili jen na hmotný svět – nazvali to věda (ta myslí, tam je objektivní poznání)
– duchovnost zkoumají náboženství a ta nemají s vědou nic společného (ale v náboženství se jen
věří tomu, co bylo v tradici sděleno od zakladatelů; tam se nesmí myslet, pochybovat, hledat…)
- vytvořili jsme tři od sebe oddělené oblasti a profese – pro názornost hrubě zjednodušeně:
a) vědec – něco měří, empiricky velmi přesně – ale nemá filosofické vzdělání a o duchovnu si
myslí, že v tom měření není zapletené (i když tam ve skutečnosti skryto je), takže své výsledky
svévolně interpretuje ve stylu „kolik vědců, tolik teorií“
b) filosof má své „vzdušné zámky“ - každý z nich má jinou teorii, zpravidla logicky konzistentní,
ale odmítá ji konfrontovat s empirickými zkušenostmi
c) teolog – odmítá myšlení a praxi - a má svou subjektivní pravdu dle příslušné kongregace.
-
o jakou a čí teorii (z těchto oddělených oblastí) se ve vizi chceme opřít?
-
skutečné poznání, které dnes potřebujeme, samostatně nevygeneruje žádná z těchto oblastí.
-
všechny problémy, které chceme vyřešit, spadají do duchovní kategorie: otázka dobra, pravdy,
spravedlnosti… všechny ideje, které mají být směrodatné pro justici, pro společenskou dohodu…
- pokud souhlasíme, že je třeba eticko-mravní obnova společnosti, tak jak to udělat, když dnes na
univerzitách sedí lidé, kteří říkají, že všechno, co je z duchovní kategorie je nepoznatelné,
relativní, subjektivní… tj nereálné (prostě to neexistuje)?
- dnešní obraz společnosti: zlí lidé se umí dohodnout, umí se spojit, umí táhnout za jeden provaz –
mají společný jmenovatel: „kolik to hodí“…
- přírodovědci zkoumající hmotu se na nějakém kongresu též dohodnou na „pravdě“ (axiomu) - ale
„odborníci“ ze společenských věd a v duchovní oblasti to nedokáží: ani nevěří, že je to vůbec
možné (pokud se sejdou, bude mít každý jen své subjektivní představy).
- pro reálné výsledky je třeba znovu objevit Komenského syntézu (Pansofii, jednotu mysli a
ducha) a usilovat o přemostění vědy, umění, náboženství… ve sjednocení „triády“: inspirace (vyjevení), rozumu a empirické zkušenosti, aby se i dobří lidé dokázali dohodnout.
- patrně pouze odvážní vědci se ponoří do „duchovna“, aby v poselství předků našli poznání.
Kvantová fyzika v tomto směru vykročila; v oboru dějin je to slovenský vědec E.Páleš… a ta navzdory tomu (či právě proto), že je společnost (Systém) zastrašuje a láká jinam…
-
v rozštěpení je „zakopaný pes“: neumíme najít (stvořit, vydobýt poznáváním…) společnou vizi.
-
chápu, že v těchto závěrech se mnou nemusíte souhlasit.
** Inspirace (vnitřní hlas: vyjevení, „záblesk“, obraz, vůně či pocit…)
- je prokázanou skutečností, že mnozí vynálezci nezávisle na místě a na sobě (bez vzájemné
komunikace) ve stejném časovém období přicházeli na podobná či shodná řešení (měli stejnou
vnitřní inspiraci, nápad – vědci tyto časové synergie pokládají za náhodu, ale náhody to nejsou)
- poznání časových synergií je opět zapomenutou znalostí našich předků (kořeny sahají k
Babylonu, Egyptu…) a ve středověku se vyučovaly na universitách. (Ve své aroganci pokládáme
středověk za „dobu temna“ ale z jejich pohledu my dnes žijeme proti nim v „duchovním temnu“).
- časové synergie (v podobě opakování) mají dějiny (pan Emil Páleš to již přes dvacet let
statisticky empiricky dokazuje) a není pravda, že nelze vědecky předvídat (napíši o tom více).
- v minulých příspěvcích bylo opakovaně uvedeno, že prvotní myšlenky (v obrazech) nejsou naše,
ale přicházejí do mozku z vnějšku a my z nich svobodnou volbou vybíráme ty, kterým věnujeme
pozornost. Zpravidla jim pozornost (energii) uděluje naše „zvířecí část“ (s pozorností jdou emoce)
- tuto skutečnost můžete sami potvrdit: určitě si vzpomínáte na to, když vám jakoby „zábleskem“
přišel na mysl nápad či nějaké řešení (a když jste si jej nepoznamenali, tak stejně rychle „uteklo“).
-
umělci tímto způsobem tvoří – na obdobném „principu“ plyne naše mluva… různá zjevení atd.
-
tvořivost je další z pojmů, který psychologie neumí definovat (neví odkud přichází…)
-
tvořivost má svůj individuální rozměr a individuální podmínky (strach k nim nepatří)
-
bez inspirace je tvořivost řemeslem – s inspirací je uměním.
-
k duchovním inspiracím patří i spirituální fenomény: zjevení, komunikace s „třetími silami“ (s bodysatwy či duchy nebo bytostmi temnot - „neživými“ a „mrtvými“ ve vazbě na magii…) -
uvedené bylo zmíněno zejména ve čtvrtém či osmém příspěvku.
- využití a zapojení inspirace (v podobě vnitřního hlasu, ve vazbě na morální hodnoty jako formy
kultivace vnitřního „zvířete“) je podle mne důležitým prvkem (metodou) k nalezení pravé vize.
- bez morálního ukotvení to ale nepůjde, protože inspirace může sloužit dobru i zlu - a to odliší jen
celistvý člověk (ve smyslu jednoty mysli i ducha) respektující a přijímající duchovní hodnoty.
- člověk, který překoná jednostrannost. Člověk kultivující svá vnitřní „zvířátka“, který prošel
iniciací (vnitřním vývojem) a nalezl svoji morální cestu na výzvy doby. Není to nemožné..
-
inspirace je darem a přijde tomu, kdo je ve svém nitru připraven ji přijmout – opět nejde o náhodu
-
fenomén inspirace má duchovní rozměr (lze ji kultivovat: viz přední „bytost“ ve 3. příspěvku).
-
inspiraci dnes vnímáme jako „třešničku na dortu tvořivosti“ - ale podle mne je její hlavní a
nedoceněný význam ve vazbě na „časovou synergii“, protože tu zdaleka nejde jen o umění…
** Výzvy příslušné doby
- statisticky lze dokázat, že se v dějinách opakovaně vrací určitá témata, hodnotové žebříčky, styly,
archetypy… jakoby v prostoru a v čase něco nezávisle působilo v podobě určité „nálady doby“
- „vznáší se to“ nejprve neznatelně, v záchvěvech… postupně to prostupuje, vstupuje jako inspirace,
do nitra lidí a vyjevuje se to v idejích, ideálech, tendencích a trendech… a výzvách.
- pro reakce na tyto inspirace opět platí svoboda volby: lze buď reagovat („po srsti“ nebo „proti
srsti“) nebo nereagovat - ale oboje nese své důsledky a dopady…
- naši předci těmto „náladám doby“ dávali jména bohů či bohyň (s příslušnými vlastnostmi
vystihujícími „náladu“ a výzvy doby) – říkali jim „duchové času“ (hlavních bylo sedm), střídali se
ve své vládě (pro představu: pohádka o 12ti měsíčkách, předávajících si žezlo).
-
v naší křesťanské tradici měli názvy archandělů a znalosti o jejich vlivu byly ve středověku běžné.
-
naši předci věděli jak jdou tyto „nálady a výzvy doby“ za sebeou, jak se v čase opakují (učili se to
na universitách) a dokázali se předem připravit (výchovou) – my to nedokážeme - jsme
dnes ve své aroganci „slepí jako koťata“ (souvislosti, které nevidíme, bereme jako náhody).
- pokud společnost dokázala reagovat na „výzvy doby“ v souladu („po srsti“ k tématům doby)
nedostával tolik příležitostí k projevení ve společnosti protipól “ducha času“ (egregor negace).
- my inspiracím v našem nitru (s tématy příslušné doby) nevěnujeme pozornost, neslyšíme se…
(ani nás nenapadne si naslouchat), nereagujeme adekvátně a protipól „má žně“.
- z pohledu duchovní cesty (reinkarnace) dostává zde Duše od Systému pro příslušné vtělení
„učební látku“ k vývoji (v konkrétní kultuře a v konkrétním čase) pro svoji svobodnou volbu.
- jaký „duch času“ vládne naší době? - to bude předmětem samostatného příspěvku.
** Iniciace výzvou
- například Aztékové věřili, že do Slunečního nebe se (po zasvěcení, po iniciaci) dostanou buď
bojovníci muži, co statečně zemřeli na bojišti (společenská realizace) nebo ženy, které zemřely při
porodu – to byly rovnocenné formy mužského a ženského hrdinství.
-
k duchovním rolím muže a ženy bylo napsáno ve čtvrtém příspěvku; dnes více k mužům:
-
iniciační rituály (zejména mužů) provázely všechny kultury od nepaměti – dnes se tomu ve své
aroganci nadřazeně vysmíváme (nechápeme jeho duchovní rozměr ve vazbách a souvislostech)
- rozlišme: pudový vnější boj zvířat v nás a mužný archetyp (Marsu): konfrontace s překážkami,
překonávání něčeho (ve svém nitru)… k tomu patří vůle, odvaha, odhodlání (vnitřní síla, pevnost).
Pokud chybí duchovnost, pak místo obrany duchovních hodnot nabírá vlády odvrácená strana…
-
archetyp jako princip je setrvalý: zůstává, je psychicky nevyhnutelný, je součástí „výbavy“ muže.
-
duchovním úkolem muže ale je převést archetyp Marsu do duševní (mentální) sféry a tam vést boj
-
poselství předků v sochách Sv.Jiří rytíře bojujícího s drakem či zobrazení archanděla Michaela
přišlapujícího čerta (svody Systému) jsou o vnitřním boji – o kultivaci našeho vnitřního „zvířátka“
- úkolem muže je nalézt si v mentální sféře svůj jedinečný cíl k boji z obrovského množství
problémových jevů (neřestí) a tímto způsobem zduchovnit pojem rytířstva – je k tomu vybídnut
(veden „duchem času“) zmíněnou inspirací (vnitřním hlasem) ve vazbě na „náladu doby“.
-
v tomto „ návodu“ je i ukryto řešení (morální krize hodnot) pro naši vizi…
-
mužům je dána potřeba konfrontace – bez ní měknou a upadají – a duchovní boj patří k nejtěžším.
-
dnešní iniciace mužů k přijetí výzev doby a k podstoupení myšlenkového (argumentačního) boje
je smysluplným naplněním, zušlechtěním výzev „ducha času“ (životním posláním). A to nelze bez
osobní statečnosti – stejně tak jako v předcházejících iniciacích dřívějších kultur.
*** Závěr
-
znovu objevit, přijmout Komenského celistvost: jednotu duchovní inspirace, rozumu a zkušenosti
-
k řešení současné eticko-morální krize vede rozšíření poznávacích metod o inspiraci.
-
z dnešní krize nás vyvede přirozenou autoritou pouze celistvý morální člověk, který překoná
jednostrannost, přijme duchovní poznávání za rovnocenné rozumovému a empirickému
poznávání a zároveň přijme výzvy dnešní doby a své poslání k jejich zušlechtění.
-
vyladí se na svůj vnitřní hlas: na to nejlepší v sobě, nejušlechtilejší impulzy dobra, krásy, pravdy
-
najde si vyšší cíl (slouží tomu, co nás přesahuje) a tehdy se stane skutečně svobodným, morálně
pevným (je skutečně vnitřně přesvědčený, že to tak je a že tomu má být věrný) – začne o všem
kole sebe i uvnitř sebe přirozeně rozmýšlet a chce vědět pravdu (bez ohledu na dogmata či tzv.
autority); podle mne je třeba, aby se touto cestou vydali pěstitelé vize pro tvořivě objevné poznání.
9.6.2024